„Od id jsem nebyl na záchodě a strašně to bolí…!“ sdělil v roce 79 našeho letopočtu s útrpným výrazem římský občan svému lékaři v Pompejích, městě pár dní nato utopeném v sopečném prachu. Doktor se otočil a ze sbírky chirurgických nástrojů vytáhl nevinně vypadající bronzovou trubičku – katheter, jenž pak staletími osvědčenou procedurou zasunul močovou trubicí do pacientova měchýře, který tím vyprázdnil. Bolelo to, hodně, pravděpodobně mu ale zachránil život.
Cévkování močového měchýře v průběhu století prošlo řadou změn. Málo z nich ale bylo tak revolučních jako ta česká z 21. století, jež má příležitost zlepšit životy milionům lidí, kteří na katetrizaci dennodenně spoléhají. Ať už jde o paraplegiky ale i o pacienty po operacích.
Zmíněný pompejský katheter archeologové našli v tzv. Domě chirurga pod šestimetrovým nánosem popela a pemzy mezi desítkou jiných operačních nástrojů.
Historie lékařské pomůcky však sahá výrazně hlouběji. Už slavný rodák z Kósu Hippokratés považoval na přelomu 5. a 4. století př. n. l. za nesmírný nedostatek „pokud lékař nedokáže správně trubičku do měchýře zasunout.“
Staří Egypťané za stejným účelem používali mimo jiné rákos, čínští odborníci neposlušný měchýř vyprazdňovali dutým stonkem cibule zimní, slavný indický lékařský pramen Sushruta Samhita doporučuje zlaté, stříbrné nebo dřevěné trubičky pomazané přepuštěným máslem. A dodává: „Před použitím podat víno pro tlumení bolesti!“
Trocha omámení přišla vhod. Však si představte, jak vám tuhý a nepoddajný předmět zajíždí do těla. Všechny zmíněné metody nicméně fungovaly. Nešťastníky s nefunkčním měchýřem ochránily od fatálního scénáře.
S nevšedním přístupem, jak vylučovací soustavu rozproudit, přišli Peršané v období islámského zlatého věku (8.–13. n. l.). „Když se penis potře cibulí nebo česnekem, moč rázem poteče,“ píše Ibn Sina, v latinské podobě zvaný Avicenna, ve svém velkolepém Kánonu medicíny, který je unikátním shrnutím medicínských znalostí 10. a začátku 11. století. Vzápětí ale Avicenna dodává: „Pokud takové metody selžou, je potřeba použít qasatir.“
„Nejlepší typy jsou vyrobeny z nejjemnějších typů kůže jako ta z mořských živočichů nebo vyčiněná kůže běžných zvířat,“ popisoval pomůcku, které po řeckém vzoru říkáme katetr. Heuréka! Řešení pospané Avicennou zajišťovalo pružnost, která je základní podmínkou i současných katetrů. Poddajnost a ohebnost trubičky se díky vývoji materiálu dále zlepšovala v 18. a 19. století, ve 30. letech století minulého vznikl dodnes používaný typ latexového katetru.
Ten má se svými kovovými, rákosovými, koženými i jinými předky jednu společnou nevýhodu, a to pořádnou. Do močového měchýře se zavádí prostým zasouváním a před sebou do něj tlačí bakterie přítomné v trubici. V měchýři kvůli tomu může vzniknout infekce, na jejíž komplikace i v dnešní době denně umírají stovky lidí.
To byl až do 21. století problém sice známý a diskutovaný, zároveň ale neřešitelný.
Zlom představil v červnu roku 2024 doktor Miroslav Svoboda, který se svým týmem uvedl do nemocniční praxe český patentovaný unikát.
Katetr Riocath se do močového měchýře nezasouvá. Jak se tam tedy dostane? „Postupně se převrací naruby, podobně jako to můžeme vidět třeba na zrakovém orgánu šneka zahradního,“ vysvětluje vynálezce principu RIOCATH MUDr. Miroslav Svoboda.
Bakterie v trubici tak překonává, aniž by je posouval dál. Vylučuje riziko infekce měchýře a z něho plynoucích komplikací, což výrazně zkvalitňuje život všem, kteří katetr používají. „Dostali jsme ho v nedávné době. Nicméně v tento okamžik naše zkušenosti nasvědčují tomu, že se bude jednat o močový katetr následující generace, který zcela vymýtí stávající používané cévky,“ hodnotil doktor Jan Neumann, vedoucí lékař JIP Chirurgické kliniky v Motole, kde novinka začala pomáhat.
Český qasatir by potěšil i Avicennu, který ve svém Kánonu nabádal k pomalému a opatrného zavádění, aby se nepotrhala trubice. „Ti, kteří jsou opakovaně cévkováni, si pochvalovali, že nepříjemný efekt při zavádění je na minimu,“ hodnotil Neumann.
Splní český výmysl své ambice a stane se novým světovým standardem?
